O letecké válce spojenců a jejich strategickém letectvu, útočícím na hitlerovskou říši a její zbrojní průmysl na okupovaném území, vyšly už celé knihovny. Nemalá pozornost je v této záplavě knih věnována i zničujícím úderům, provedeným v noci ze 13. na 14. února posledního válečného roku na Drážďany, zejména na jejich centrum. Vesměs se to zdůvodňuje značnými ztrátami na životech, způsobených za jedinou noc.
Bezesporu šlo o událost, která z lidské paměti ani v budoucnu jen tak snadno nevymizí a z toho či onoho důvodu a pohledu se k ní budeme vracet. Tak např. loni v říjnu k tomu znovu poskytl podnět starosta Drážďan Herbert Wagner, který u britského velvyslance v Bonnu protestoval proti záměru válečných veteránů RAF postavit ve středu Londýna sochu leteckého maršála sira Arthura Harrise, „odpovědného ve druhé světové válce za výběr cílů na území nepřítele, včetně Drážďan". Pohledy na to mohou být různé a navíc tato argumentace je v jistém směru značně pokřivená. Vždyť právě o únorovém náletu na Drážďany rozhodlo nejvyšší spojenecké velení a maršál Harris dostal pouze rozkaz vypracovat plán útoku. Podle starosty Drážďan však „Harrisovo kobercové bombardování civilistů není vojensky zdůvodnitelné".
Bývalí letci, kteří mezi sebou vybrali přes 100 000 liber, reagovali na připomínku z Německa prohlášením odmítajícím zcela kategoricky pochybné stanovisko drážďanského starosty: „Bojovali jsme o přežití. Bylo snad bombardování Drážďan jediným útokem proti civilistům? A co anglická města, na které dopadaly rakety V-2 a bezpilotní létající pumy V-1? A co Coventry?" zeptal se předseda Svazu bývalých válečných letců, dnes již sedmasedmdesátiletý kapitán RAF Keň Batchelor. Po pravdě řečeno, Drážďany se svým zbrojním průmyslem a strategickým významem měly jako jedno z mála největších železničních překladišť vojenských transportů a základen pro zpracování tekutých paliv a kvůli nedaleké letecké základně Luftwaffe Klotzsche takřka plných pět let v podstatě velké štěstí. Nespadla sem za tu dobu jediná puma. V roce 1942 tu např. zažili jen čtyři noční poplachy. A tak to pokračovalo i v dalších létech. Nakonec život v bývalé saské rezidenci pulzoval nerušené dál. Jako málokteré město v Německu, zůstaly Drážďany ušetřeny všech válečných hrůz. Velmi dlouho. Do druhé poloviny roku 1944 tu lidé žili tak klidně, že se vůbec nebudovaly pořádné protiletecké kryty. A jak se chovat při náletu, to mnoho lidí také nevědělo. Z prostého důvodu: nikdo jim to neřekl.
V Londýně při úvahách o co nejefektivnější nálety na Německo vycházeli ve vrchním velení z řady kalkulací i z dosavadních vlastních nedobrých zkušeností. Mezi ně se záhy nechtěně přimíchala Plzeň a všechny marné pokusy RAF o zničení tamní výroby. Když od podzimních měsíců 1941 do jara 1942 Britové u nás vysadili několik skupin čs. parašutistů, jejich ztěžejní pozornost se zaměřovala na přípravu atentátu na říšského protektora R. Heydricha. Ale najednou znenadání obdrželi z Londýna rozkaz: vyzvednout a přepravit do Plzně radiomaják Beacon s naváděcí anténou a uvést jej do pohotovosti tak, aby se s jeho pomocí umožnilo bombardérům RAF přesné přiblížení ke komplexu Škodových závodů. Do této nenadálé akce se zapojily hned tři skupiny : Anthropoid, Out Distance a Silver A. Do pěti dnů se mělo všechno připravit přímo na místě. Po 15. dubnu 1942, tedy datu, kdy parašutisté dostali rozkaz, tam tehdy odjeli Adolf Opálka, Alfréd Bartoš, Josef Valčík, Jozef Gabčík, Jan Kubiš a Karel Čurda. Poslední, jak známo, v době „heydrichiády" nakonec ostatní zradil. Události nastávajících dnů nepostrádaly na dramatičnosti. Nejpr- ve parašutisté ke svému nemilému překvapení zjistili, že z tajného úkrytu záhadně zmizel naváděcí radiomaják. Kdo jej objevil, sebral, odnesl a kam, to se nikomu zjistit nepodařilo. Všichni se mohli v té chvíli pouze obávat toho nejhoršího. Za napjaté situace nezbývalo nic jiného než jednat rychle a rozhodně.
Za nejvhodnější považovali zapálení dvou signalizačních ohňů krátce před samotným náletem. A to ve směru náletu a vzdálených přitom tak, aby prostor určený k bombardování ležel mezi nimi. Popravdě řečeno, nejhorší nápad to nebyl, i když stále nemálo nebezpečný. Němci měli v okolí, byť i slabou, protileteckou obranu, bez světlometů, ovšem s jejich přítomností se muselo tak či tak počítat.
Londýn, jemuž záleželo na zničení Škodovky, s tímto náhradním opatřením souhlasil. Pak nadešel 25. duben. Parašutisté čekali na poslední vzkazy obsažené v relacích BBC. Nejprve se v německém vysílání BBC ozval smluvený signál: zazněl Slovanský tanec č. 8 Antonína Dvořáka, dávající čs. parašutistům na vědomí, že k útoku na Škodovku je vše připraveno - letouny i jejich osádky. Čekalo se jen na dobu, na kterou byl stanoven start. Večer v 18.00 hodin zazněla pro změnu v českém vysílání věta: „Buďte trpěliví, den odplaty přijde." Tedy další heslo, oznamující, že bombardovací letouny s nákladem zápalných a tříštivých pum právě odstartovaly a nabraly kurs k dálkovému letu nepřátelským vzdušným prostorem do střední Evropy.
V noci na neděli měly továrnu, kde téměř nikdo nebyl, sice zasypat pumy, ale ne za cenu ztrát životů čs. dělníků.
Přes veškeré snahy předešlých dnů, jak důstojníků operačního oddělení RAF, tak osádek letounů i čs. parašutistů, se akce zcela minula účinkem. Navádění pomocí dvou zapálených signalizačních ohňů - stodoly na Goldscheiderovce a hospodářského stavení ve Škvrňanech - se ukázalo jako nedostatečné a osádky navíc svrhly pumy docela jinam.
Uplynul necelý rok a ve velení RAF rozhodli, že několikrát odložený a dosud nezdařený letecký útok na plzeňskou továrnu se zopakuje za noci ze 16. na 17. dubna 1943. Avšak ani tentokrát to nebylo o mnoho lepší než poprvé.
V knize „Drážďany v letecké válce", vydané v roce 1977 v tehdejší NSR, její autor Gótz Bergander k tomu na straně 60 a 61 na základě studia podkladů německých a anglických archívů poukazuje na omyl britských osádek, jehož se dopustily při určování cíle. Namísto Škodovky si vytyčily velký komplex léčebného ústavu v Dobřanech. Přitom členové všech osádek po návratu zpravodajským důstojníkům tvrdili, že pumy na cíl shodili.
Bezprostředním vyhodnocením snímků se pak potvrdilo, že do třímílového okruhu dopadly pumy ze šesti letounu. Tento nezdařený útok. Angličané opakovali ještě za noci z 13. na 14. května - se zásahy o dvě míle na sever.
Neúspěch náletů na Plzeň se zdůvodňoval i tím, že se tu jednalo o záměr napadnout poměrně malý cíl obklopený bloky obytných domů. Z toho v Londýně udělali závěr, že máli se citelně zasáhnout nějaký strategický objekt v centru velké aglomerace, nepůjde to jinak, než současně zničit i jeho okolí. To mj. posílilo Arthura Harrise v přesvědčení, že noční útoky na zaměřené cíle se nevyplatí a že pouze kobercovým bombardováním měst lze v letecké válce proti „říši" mnoho získat. Spojí se tím ničení nepřátelských zbrojních kapacit a otřesení morálky nepřítele, což oboje může k ukončení války a k vítězství spojenců jen přispět.
Plzeň se však žádných bombardérů RAF už nedočkala. Teprve později, na podzim 1944, a to byli Američané.
Při vyhodnocování účinnosti zásahů svých bombardovacích letounů v RAF přišli rozborem k nemilému konstatování. Od srpna 1940 do června 1941 německé bombardéry zabily v Anglii 50 000 tunami svržených pum na 40 000 lidí. Tedy jedna tuna se rovná 0,8 oběti. V opačném případě jedna tuna britských pum připravila o život jednoho Němce. To znamená, že ztráty na lidském potenciálu v Anglii byly v onom období proti německým neúměrně vysoké.
Sir A, Harris, který se ujal svého úřadu v únoru 1942, metodu kobercového bombardování sice sám nevymyslel (byla staršího data), ale chtělli splnit úkoly, které od vlády dostával, musel se jejím - rozhodným průkopníkem stát. Byl to třeba právě on, kdo přijal za své heslo australské 460. bombardovací perutě RAF, která začala létat rovněž od roku 1942: „Udeř a vrať se!" Citelně udeřit letouny RAF často dokázaly, ale s návratem to mnohdy bývalo těžší. Tíživá situace v naší 311. bombardovací peruti to nakonec dokazuje nejlépe. Pro dálkové lety chyběly čtyřmotorové stroje s dokonalejším navigačním i technickým vybavením, i když se létalo stále za noci. Navíc nad Evropou mnohdy vládlo špatné počasí, nad zemí pluly nízké těžké mraky, zemi obklopovaly mlha, déšť a vítr. Nemluvě ani o nebezpečí německých nočních stíhačů, světlometů a protiletadlového dělostřelectva. Zjistilo se, že mnohé osádky, jejichž úkolem bylo ničit ponorkové základny, loděnice, továrny na syntetický benzín nebo závody na výrobu lodních motorů, je ztěží objevovaly a ještě obtížněji zasahovaly. Sir A. Harris chtěl proto prokázat přednosti kobercového bombardování už zjara 1942 při náletech na Lúbeck a na Rostock, stejně jako při historickém náletu na Kolín nad Rýnem. Tam poprvé vyslal v noci ze 30. na 31. května 1942 přes tisíc bombardovacích letounů i se stíhacím doprovodem najednou. Na adresu svých oponentů jen lakonicky prohlásil: „Zatímco na potopení jedné německé ponorky potřebujeme nalétat 70 000 operačních hodin, tak s vynaložením stejné doby dokážeme rozbít plnou jednu třetinu Kolína." Sám pak přišel s návrhem, že i za cenu ztráty mnoha vlastních bombardovacích letounů ve spolupráci s 8. americkou leteckou armádou doslova přeorá Berlín z jednoho kraje na druhý. Jen k vůli tomu, aby se uspíšila porážka Německa a tím se dosáhlo i konce války. Američané kobercové bombardování většinou odmítali tvrzením, že určené cíle dokáží napadat svoji leteckou převahou přímo a k tomu ještě za dne. Avšak úspěšnější než Britové v Evropě co do konečných výsledků nebyli. Když RAF později získalo nové druhy radarů, dokonalejší naváděcí techniku, osvětlovací pumy i nové letouny a vycvičilo osádky natolik, že za každého počasí dokázaly nalézt a přesně vytyčit stanovené cíle, způsoby jejich ničení budily jenom respekt. Je známo, že A. Harris neměl rád polovičatost: při útocích na protivníka neváhal používat kombinací těch nejničivějších prostředků.
V Drážďanech ještě v roce 1939 žilo na 630 000 obyvatel. Válečnou výrobou se časem rozrostly na třičtvrtěmiliónové město. V posledním roce války se stalo navíc přestupní stanicí pro další statisíce uprchlíků z východu, hlavně ze Slezska. Jedni se chtěli dostat buď na sever k Berlínu, jiní k západní hranici Německa nebo jen do Sudet. Společně se zavlečenými dělníky tu všichni zůstali zcela bez ochrany. Ani při nejlepší vůli by se totiž do žádného krytu prostě nevešli i kdyby tyto existovaly. Vždyť jich tu dohromady kromě obyvatel Drážďan mohlo být nejméně 400 000.
V poledne 13. února 1945 z několika anglických základen odstartovalo 772 bombardérů a devět Mosquitů. Letouny s několika úhybnými manévry musely na cestě do Drážďan a zpět urazit celkem 2700 km. Pro osádky to znamenalo být nejen nejméně deset hodin ve vzduchu, ale sedět nebo dokonce i ležet v zimě v úzkém prostoru a víc jak polovinu letu strávit nad nepřátelským územím.
Ve 22.05 se nízko letící Mosquito objevilo nad drážďanským stadiónem, kde svrhlo zdaleka viditelnou Červenou zářící pumu. Další letouny stejného typu ohraničily celý prostor „vánočními stromečky". Řídící důstojník v dalším Mosquitů mezitím kroužil nad městem a naváděl jednu vlnu za druhou, které sem přilétaly z různých stran. Vše šlo ráz na ráz. Už ve 22.12 prvých 320 Halifaxů nabralo zpáteční kurs. Poslední britské pumy dopadly ve 22.28 hodin. Město se zanedlouho ocitlo v záplavě plamenů. Za druhého náletu více než 500 Lancasterů začalo s bombardováním v 01.30. Zničily mj. i celé velké nádraží a oblast nalevo od stadiónu. Jejich práci kromě plamenů deroucích se k obloze ztěžovala oblaka hustého černého dýmu. Ani tentokrát se s žádným odporem, včetně nočních stihačů, nesetkaly.
Ztráty na lidských životech byly skutečně obrovské. Za nejreálnější se uvádí zhruba 35 000 zabitých, většinou upálených osob. Připouští se současně diference tří až čtyř tisíc.
Drážďany vzápětí nato ale pokaždé za dne - několikrát napadli i Američané z 8. a z 15. letecké armády. Tamní válečnou výrobu díky tak mimořádné intenzitě náletů spojenci zcela vyřadili.
Podobnému osudu se o mnoho menší zbrojní výroba v Plzni vyhnula, i když na ni spojenci za války měli nejednou namířeno. Samotná Škodovka však svému osudu také neušla, ale až 25. dubna 1945 a v „režii" Američanů.