Koncem roku 1941 se stal novým postrachem Severního moře německý těžký křižník Tirpitz, ohrožující konvoje do SSSR a britskou plavbou vůbec. Ukryt v severonorských fjordech byl těžko zasažitelný britskými válečnými loďmi a ani letecké útoky dlouho nesly úspěch. Teprve 22. září 1943 se britským miniponorkám typu X podařilo proklouznout na jeho kotviště v Altenfjordu, připevnit na dno lodi nálože a způsobit tak vážné poškození strojovny. Britská admiralita však naléhala na účinnější úder.

Ještě za šera ráno 3. dubna 1944 vyplulo z Británie šest letadlových lodí pod vedením admirála Sira Dennyho k útoku. Byly to Furious, Victorious, Emperor, Fencer, Pursuer a Searcher. Stále ještě za šera vzlétlo z jejich palub 42 střemhlavých bombardérů Fairey Barracuda ve dvou vlnách po 21 a v doprovodu 80 stíhaček Seafire, Hellcat, Wiidcat a Corsair. Jediným cílem byl Tirpitz, kotvící v Kaafjordu. Nálet byl naprosto překvapující, takže protivzdušná obrana téměř nereagovala. Loď dostala 15 zásahů průbojnými pumami 227 a 454 kg, které usmrtily 122 námořníků (starší britské prameny mluví o 300) a způsobily požáry a škody uvnitř lodi. Druhá vlna bombardérů již svrhovala pumy naslepo, protože loď halil dým z požárů. Při útoku byly ztraceny tři Barracudy a jeden stíhací letoun. Nálety se opakovaly ještě pětkrát, z toho třikrát v srpnu 1944. Obrana byla již účinnější, loď byla zakryta umělou mlhou, ale přece jen se 24. srpna podařilo umístit jednu pumu 454 kg tak, že loď již na volné moře nikdy nevyplula.

Firma Fairey, považovaná za specialistu na jednomotorové palubní torpédové letouny, se proslavila dvouplošníky Swordfish a modernějším, byť i méně oblíbeným Albacorem. Již v roce 1937 jí byla předána specifikace na torpédový stroj S.24/37, přímo revoluční v tehdejším Fleet Air Arm (palubním letectvu). Měl to být samonosný jednoplošník moderní koncepce. Fairey odpověděl projektem Modelu 100, odvážně řešeným hornoplošníkem celokovové konstrukce s řadou originálních prvků. Byla to především vztlaková a brzdící klapka Fairey-Youngman, nesená pod odtokovou hranou střední části křídla a působící při sklopení o 30 ° jako brzdící ve střemhlavém letu. Hornokřídlá koncepce si vynutila podivný lomený podvozek, zatahovaný do boků trupu a spodní části křídla - umožňovalo to dosáhnout značného rozchodu kol. Motor měl být původně nový Rolls-Royce Exe, ale ten se ve vývoji zastavil a tak zůstalo u Merlinu 30 o 926 kW(1260k).

První prototyp (P1767) mohl vzlétnout již 7. prosince 1940, druhý (P1770) až 29. června 1941. Ukázalo se, že klasicky řešená vodorovná ocasní plocha velmi trpí chvěním při vysunutí vztlakové klapky a tak se přestěhovala vysoko nahoru, což ještě podtrhlvyklost stroje, jemuž bylo přiřčeno jméno Barracuda. Již časové rozpětí mezi prvním a druhým prototypem nasvědčovalo obtížím přetíženého britského leteckého průmyslu té doby. Trpěl tím i náběh sériové výroby, která dala první Barracudu Mk.l až 18. května 1942. Vzniklo jich 25 kusů.

Skutečná sériová produkce se zaměřila na verzi Mk.ll s Merlinem 32 i 1205 kW (1640 k) s čtyřlistou vrtulí místo původní třílisté. Stroje vycházely z továrny Fairey, licenčně pak od Blackburnu a Boulton Paula, posléze i od Westlandu. První prototypový kkJI vzlétl 17. srpna 1942. Osádka byla běžně tříčlenná. Protože se spoléhalo na stíhací doprovod při většině akcí, omezila se výzbroj na dvojkulomet Vickers K v zadní části kabiny. Pod trupem bylo možno nést torpédo o 730 kg nebo minu o 680 kg, pod křídlem čtyři pumy po 227 kg nebo šest po 113,5 kg. Pro pumy 454 kg se montovaly zvláštní závěsníky pod trup.

První sériové Barracudy II přišly v lednu 1943 k 827. peruti FAA v Stettonu, Cheshire. O rok později měla FAA tyto typy u 12 perutí. Ukázalo se, že jsou vhodnější jako střemhlavé bombardéry, takže původní torpédové akce byly spíše výjimkou. Do bojů zaslodi lllustrious v září 1943 při bombardování v oblasti Salerna v Itálii, ale výsledek nebyl oslnivý. Zmíněná akce na Tirpitz zůstane asi nejsvětlejší kapitolou v historii tohoto typu. Mezi 16. a 21. dubnem 1944 bombardovaly Barracudy z lodi lllustrious spolu s americkými stroji ponorkové základny a naftové nádrže v Sabangu na Sumatře, kde potom v srpnu a září působily i stroje z lodí Indomitable a Victorious. Loď Implacable vysílala své Barracudy na protilodní a protiponorkové akce do oblasti Norska a tam začaly působit i stroje z menších letadlových lodí, vybavené pomocnými startovacími raketami RATOG. Protiponorková služba se stala posléze hlavním úkolem Barracud. Speciálně pro ni byla vyvinuta verze Mk.lll (na náčrtku a snímku) s protilodním radarem, jehož anténa vyčnívala ve výstupku pod zádí. Prototyp, upravený z Mk.ll (DP855), vzlétl v roce 1943. Stroje nesly radar ASV Mk.X a poháněly je Merliny 32. Po skončení války zůstaly v bojovém stavu jen tři perutě Barracud, které během roku 1946 prošly přezbrojením na typ Firefly. V prosinci 1947 se však znovu vytvořila 815. peruť, která s Barracudami lil působila v protiponorkové činnosti až do roku 1953, kdy se přezbrojila na Avengery.

Výrobca:

• Fairey Aviation Co. Ltd., závod Stockport: 1162 kusov
• Blackburn Aircraft Co. Ltd., závod Brought: 700 kusov
• Boulton Paul Aircraft Ltd., závod Wolverhampton: 692 kusov
• Westland Aircraft Ltd., závod Yeovil: 18 kusov
• Celkom 2572 kusov

Stručná charakteristika
Fairey Barracuda I-III Mk.II
Rozmery	Rozpätie	15,00 m
	Dížka	12,12 m
	Výška	4,60 m
	Nosná plocha	34,13 m2
Hmotnosť	prázdna	4.245 kg
	vzletová	6.400 kg
Výkony	Max. rýchlosť	367 km/h
	Cestová rychlosť	310 km/h
	Dolet	1.100 km
	Dostup	5.060 m
	Stúpavosť v 0 m	4,23 m/s

«»