Dornier Do 18

Začátkem roku 1934 se Luftfahrtkomissariat rozhodl nahradit novým typem výborný, ale zastarávající létající člun Do 15. Mělo jít o rychlý námořní poštovní a osobní letoun pro společnost Deutsche Lufthansa, který ale zároveň mohl sloužit ve vojenském letectvu, tou dobou však ještě zakázaném. Zakázku obdržela firma Dornier, která měla s konstrukcí létajících člunů velké zkušenosti.

Práce pokračovaly rychle kupředu a tak v létě 1934 začala stavba prvního prototypu Do 18a, s motory Jumo 5 D (540 k), který vzlétl 15.března 1935. Konstrukce byla obdobná jako Do 15 (hornoplošník s dvěma motory v tandemu na pylonu nad křídlem), ale s mnohem čistšími tvary. Trup byl celokovový se sedmi vodotěsnými oddíly. Potah centroplánu byl kovový, křídla byla potažena plátnem.

Brzy nato byl dostavěn také Do 18d, což byl prototyp vojenské verze Do 18 D. Následovaly Do 18b a Do 18c, které byly přeznačeny na Do 18 V-2 Zyklon a Do 18 V-3 Aeolus. Deutsche Lufthansa celkem provozovala pět strojů, které byly upraveny na jednotnou verzi Do 18 E a jeden experimentální dálkový stroj s větším rozpětím (26,30 m) a plochou křídel (111,20 m2), označovaný jako Do 18 F. Ten byl v roce 1939 upraven pro motory BMW 132 N (865 k) a dále označován jako Do 18 L. U zadního motoru byly však problémy s chlazením, takže se dále ve zkouškách nepokračovalo.

Luftwaffe začala v roce 1936 dostávat stroje Do 18 D-1, které byly vyzbrojeny dvěma kulomety MG 15 ve střelištích v přídi a na hřbetě. Letoun mohl nést dvě 50 kg pumy na závěsnících pod křídly. Drobnými úpravami vznikly subverze Do 18 D-2 a Do 18 D-3.

Letoun byl na počátku války již zastaralý, nevyhovoval obrannou výzbrojí a rychlostí. Proto měla být jeho výroba zastavena ve prospěch jiných typů, hlavně BV 138. Nakonec však bylo rozhodnuto o jeho modernizaci, protože BV 138 nebyl ještě připraven na sériovou výrobu.

Modernizovaná verze Do 18 G-1 měla motory Jumo 205 D (880 k) a s posílenou výzbrojí. V předním střelišti byl 13mm kulomet MG 131, ve hřbetní věži pak 20 mm kanón MG 151.

Na začátku války byly letouny používány pro průzkum, potom přecházely hlavně k záchranné službě. Pro výcvik sloužila neozbrojená verze Do 18 H-1. Úpravou pro šestičlennou posádku vznikla Do 18 G-2. Doplněním záchranného vybavení vznikla subverze Do 18 N-1

Výroba byla zastavena v roce 1940. Bojové útvary byly postupně přezbrojovány jinými typy a provozuschopné letouny se používaly jako školní a záchranné.

Stručná charakteristika
  Do 18 D Do 18 G Do 18 N
Rozpětí (m) 23,7 23,7 23,7
Délka (m) 19,25 19,25 19,25
Výška (m) 5,32 5,32 5,32
Nosná plocha (m2) 97,5 97,5 97,5
Vzlet.hmotnost (kg) 10.000 10.000 10.000
Max. rychlost (km/h) 240 260 265
Dostup (m) 5.310    
Dolet (km) 4.275    
Vyrobeno celkem * (ks) 160    

*pro Luftwaffe dodáno 94 ks, verze D vyrobeno 75 ks
Na fotografii je Do 18 D

«»