Do 335 byl elegantní a velmi výkonný stíhač s tandemově uspořádanými motory. Vznikl však až na konci války a tak se nemohl podstatněji prosadit do vzdušných bojů. Tandemové umístění motorů v letadle měl Dornier patentované a intenzivně je zkoušel. RLM vypsalo v roce 1942 soutěž na rychlý dvoumotorový stíhací bombardér. Dornier připravil projekt tandemového letounu P. 231, který byl i přes neobvyklost řešení přijat a objednán.

Letadlo, označené Do 335 mělo všechny dobré vlastnosti jednomotorové stíhačky, tlačná vrtule však ještě zvyšovala ovladatelnost a zadní motor navíc chránil zezadu pilota před střelami. Letoun mohl letět v úsporném režimu jen na zadní motor, aniž by to zhoršovalo jeho letové vlastnosti. Jediný problém – nebezpečné nouzové opuštění letounu padákem – byl vyřešen odpálením kormidel a vystřelovací sedačkou. Objevilo se však mnoho problémů technického rázu, které se musely eliminovat zkouškami a následnými úpravami.
  Na podzim 1943 byl dokončen Do 335 V-1 (CP+UA), který byl podroben intenzivním testům. Letoun potvrdil všechny předpoklady a ihned začala stavba dalších prototypů. Prototypy Do 335 V-2 (CP+UB) a Do 335 V-3 (CP+UC), které měly provedené pouze drobné změny výfuků a potahu, vzlétly na přelomu roku 1943/44. Prototyp Do 335 V-4 měl být předlohou typu Do 435, ale projekt byl zrušen a letoun nebyl dostavěn.
 Prvním vyzbrojeným letounem byl Do 335 V-5 (CP+UE), nesoucí 30 mm kanón Mk 103 a dva 20 mm MG 151. Dále byly postaveny stroje V-6, V-7, V-8 a konečně V-9 (CP+UI), který byl vzorem pro deset předsériových Do 335 A-0. První z nich byl zalétán 30.září 1944, což už bylo beznadějně pozdě na to, aby se letouny mohly nějak vážněji prosadit v boji.
 První sériové stroje Do 335 A-1 s motory DB 603 E (1 800 k) byly vyzbrojeny 30 mm kanónem Mk 103 a 15 mm kanónem MG 151.
 Subverze Do 335 A-2 měl být bombardér s 1 000 kg pumou v pumovnici, Do 335 A-3 zase těžký stíhač. Obě však zůstaly jen na papíře. Průzkumná verze Do 335 A-4 s dvěma kamerami vznikla pouze v jednom exempláři (T9+ZH).
 Koncem roku 1944 byl prototyp Do 335 V-10 (CP+UK) přestavěn na nočního stíhače, což měla být subverze Do 335 A-6. Letoun byl dvoumístný (přibyl radarový operátor) a nesl různé typy radarů. Prototyp byl vyzkoušen až v lednu 1945, tedy příliš pozdě pro rozběhnutí výroby.
 V říjnu 1944 byla zalétána cvičná dvoumístná subverze Do 335 A-10. Instruktor měl vyvýšenou kabinu v “hrbu” na trupu.
 V létě 1944 začaly práce na Do 335 B, který se lišil vybavením a drobnými změnami konstrukce od verze A. Práce na Do 335 B-1 byly zastaveny a pokračovalo se pouze v pracích na silněji vyzbrojené Do 335 B-2. Jako základ této subverze posloužily prototypy Do 335 V-13 (CP+UP) a Do 335 V-14 (CP+UQ). Nesly výzbroj čtyř 30 mm kanónů Mk 103 a dvou 15 mm kanónů MG 151. Subverze Do 335 B-3 měla jiné motory, Do 335 B-4 měla být průzkumná a Do 335 B-6 noční stíhací. Posledními projekty byly vylepšené noční stíhací subverze Do 335 B-7 a Do 335 B-8. To se však již blížil konec války a vše skončilo v dubnu obsazením výrobního závodu Spojenci. Ti zabavili všechny postavené i rozestavěné letouny a část jich odvezli ke zkouškám.
 Do 335 mohl při sériové výrobě a hromadnému nasazení velmi zkomplikovat spojeneckým leteckým svazům život, přišel však příliš pozdě. Proti přesile Mustangů se nemohl, stejně jako Me 262 prosadit i přes dobré letové parametry. Po válce již nedošlo k dalšímu rozvoji této zajímavé koncepce, protože nastoupil tryskový věk.

Stručná charakteristika
Verzia	A-0	A-1	A-6	B
Rozpětí (m)	13,80	13,80	13,80	18,40
Délka (m)	13,85	13,85	13,85	13,85
Výška (m)	5,00	5,00	5,00	5,00
Nosná plocha (m2)	38,50	38,50	38,50	43,00
Vzletová hmotnost (kg)	9 510	9 610	10 090
Max. rychlost (km/h)	732	758	593
Ve výšce (m)	7 100	6 500	5 300
Dostup (m)	11 400	11 400
Dolet (km)	1 380	1 380
Vyrobeno (ks)	39*

«»