Technický úřad RLM vydal v roce 1934 zadání na rychlý střední bombardér, na něž reagovala továrna Heinkel projektem He 111. Původně byl navržen i civilní verzi pro 10 cestujících a poštovní zásilky. První prototyp byl zalétán v únoru 1935 první prototyp He 111a v civilní verzi.
Následovaly další vojenské a civilní prototypy, až na základě He 111 V-5 s motory DB 600 A (800 k) byla postavena na jaře 1936 ověřovací série He 111 A-0. Série A však měla oproti prototypu V- 5 další úpravy, které zhoršily letové vlastnosti, a tak neprokázala vlastnosti, které Luftwaffe požadovala a stavba nebyla ani zahájena. Prototyp byl ale dobrý, atak začala stavba ověřovací série He 111 B-0. Výkony se zlepšily a tak přišla v roce 1936 první sériová He 111 B-1 s motory DB 600 C (880 k), vyzbrojená třemi kulomety MG 15 a s nosností 1 000 kg pum.
Montáží silnějších motorů DB 600 CG (950 k) vznikla subverze He 111 B-2 s nosností 2 000 kg pum.
Z civilních prototypů vznikla verze He 111 C, určená pro civilní dopravu. Lufthansa je nasadila na své linky, ale letouny byly jako dopravní stroje nerentabilní. Bylo vyrobeno pouze šest strojů.
Další vojenská verze He 111 D-1 měla motory DB 600 Ga (1 050 k). Výroba však byla zastavena, protože motory řady DB 600 byly vyhrazeny pro Bf 109 a 110. Začaly se proto zkoušet jiné motory. Nakonec se nejlépe osvědčily motory Jumo 211. Instalací těchto motorů do draku D-1 vznikla verze He 111 E-1. Subverze He 111 E-3 měla pouze vylepšené vnitřní vybavení a He 111 E-5 mohla nést v pumovnici přídavnou nádrž.
V roce 1937 vznikl He 111 F, o který však pro probíhající zásadní rekonstrukci projektu neměla RLM zájem. Nakonec jich vzniklo jen 24, které byly prodány Turecku.
Zásadní změny na draku a vybavení byly odzkoušeny na prototypu He 111 V-8 v roce 1938. Letoun měl místo původní stupńovité kabiny integrální vejcovitou příď. Na podzim 1938 vznikla ověřovací série He 111 P-0 s motory DB 601 (1 150 k) a ihned následovaly sériové He 111 P-1 a P-2. Cvičná He 111 P-3 měla dvojí řízení a nenesla výzbroj. Začátkem roku 1940 vznikla He 111 P-4 se silnější výzbrojí a dodatečným pancéřováním.
Dodávka motorů DB 601 však vázla a tak byla verze P nahrazena souběžně vyvíjenou He 111 H-1 s motory Jumo 211 A-1 (1 010 k), která byla shodná s P-2. Subverze He 111 H-2, jejíž výroba začala v září 1939, měla motory Jumo 211 A-3 (1 100 k) a zesílenou výzbroj o tři MG 15.
He 111 H-6 byla nejrozšířenější subverze vůbec, mohla nést i nejtěžší tehdy užívanou 2 500 kg pumu. Měla velmi dobré letové vlastnosti a tak se používala jako dopravní, námořní, dopravní VIP a torpédový. He 111 H-8 byl noční bombardér, hlavně pro nálety na Velkou Británii nesl zařízení na sekání lan balónových baráží, které se tehdy kolem Londýna běžně používaly.
Pro nesení kluzákových pum Hs 293a byl upraven He 111 H-12, který měl slabší výzbroj a naváděcí aparaturu. Pro dopravu a vlečení kluzáků vznikla He 111 H-20, který byl pro různé typy úkolů dále modifikován. Začátkem roku 1944 se v Peenemünde ověřovalo na He 111 vypouštění střel V-1. Zkoušky dopadly dobře a tak vznikla He 111 H-22. Tyto letouny pak vypouštěly střely na Anglii při letu nad mořem. Pro speciální výsadkové a diverzní úkoly vznikla subverze He 111 H-23.
Pro vlečení kluzáků Me 321"Gigant" vznikl zdvojený He 111 Z-1 spojením dvou He 111 H-6 (nebo H-16), které měly nový centroplán s pátým motorem. Do té doby se tyto kluzáky vlekly třemi normálními He 111, což bylo dosti nebezpečné. Letoun byl vyzkoušen a potvrdil dobré letové vlastnosti. Na jaře 1942 bylo dodáno 8 kusů, které na východní frontě sloužily ve spojení s Me 321 jako dopravní.

Stručná charakteristika
		He-111 H-6	He-111 H-16	He-111 Z
Rozmery	Rozpätie	22,60 m	22,60 m	35,20 m
	Dížka	16,60 m	16,60 m	16,60 m
	Nosná plocha	87,60 m2	87,60 m2	148,00 m2
Hmotnosť	prázdna	7.720 kg	8.700 kg	21.500 kg
	vzletová	12.030 kg	15.000 kg	28.375 kg
Výkony	Motory Jumo 211F	984,90 kW	992,25 kW	992,25 kW
	Max. rýchlosť	435 km/h	430 km/h	420 km/h
	Dolet	2.800 km	1.920 km	2.400 km
	Dostup	8.400 m	6.700 m	9.600 m
	Stúpavosť	4,16 m/s	2,83 m/s

«»