Heinkel He-50A
Václav Němeček

Starší občané Prostějova a okolí si možná vzpomenou na dosti velké a neobratně vyhlížející dvouplošníky, které za Protektorátu brázdily vzduchem okolí letiště, když tam působila A/B Schule německé Luftwaffe. V roce 1943 počínaly mizet.

Byly to typy Heinkel He 50, první střemhlavé bombardéry Luftwaffe, předchůdci slavných „štuk" a průkopníci tohoto způsobu bombardování v Německu. V době, kdy působily v Prostějově, ovšem dávno nebyly bojové, dosluhovaly při výcviku pilotů. Ale - jak poznáme později - bojová činnost na ně ještě čekala. Střemhlavé bombardování se od války 1939-45 díky mohutné propagandě spojuje s německou Luftwaffe a osobně s generálním zbrojmistrem a mistrem akro-bacie Ernstem Udetem. Není to tak - do Německa byla tato idea importována z USA a to dokonce oklikou přes Japonsko. Americké námořní letectvo znalo střemhlavé bombardování již ve dvacátých letech jako bojovou rutinu při útocích na malé cíle - lodě. Když Japonsko zahájilo na přelomu dvacátých a třicátých let velkou vlnu modernizace obou svých leteckých složek, mělo eminentní zájem o tuto bojovou techniku. Protože japonským konstruktérům chyběla zkušenost, zadalo námořní letectvo objednávku na střemhlavý bombardér německé firmě Heinkel, která byla známa všestranností a také ochotou přijímat nezvyklé úkoly. Požadavky zněly na robustní dvouplošník se dvěma sedadly, schopný nést alespoň 250 kg pum, operovat na kolech i plovácích, a způsobený i pro ka-tapultový vzlet. Heinkel odpověděl na zakázku v témže roce 1931 dvoupříhradovým dvouplošníkem He 50aW se dvěma plováky a řadovým motorem Junkers L-8 o 290 kW (390 k). Stroj se nepovedl, protože motor neměl dostatečný výkon. Lépe dopadl druhý, pozemní prototyp He 50aL s hvězdicovým motorem Siemens Jupiter VI o 360 kW (490 k). Jako jednomístný unesl i pumu o 500 kg a byl schopen ji svrhnout ve střemhlavém letu. Žádné aerodynamické brzdící prostředky se tehdy nepoužívaly, postačila pevnost konstrukce. Japonsko dostalo potom v roce 1933 dva prototypy ve zdokonalené variantě He 50b, pro export vedené jako He 66. Firma Aichi pak jejich koncepci poněkud upravila a tak vznikly první japonské palubní střemhlavé bombardéry D1A1 vz. 94.

Heinkel předváděl střemhlavé shopnosti He 50aL v Rechlinu členům leteckého štábu říšského ministerstva obrany, ač to bylo oficiálně v Německu zakázáno. Vojáci projevili zájem a objednali tři kusy He 50L, ovšem jen jako cvičné pro „školu dopravních pilotů", jak se kamufloval výcvik budoucích vojenských letců. Stroj dostal motor SAM 22B (později známý jako Bramo 322B) o 441 kW (600 k) bez krytu. Výzbroj se ještě nemontovala, ale počítalo se s jedním pevným MG 17 a jedním pohyblivým MG 15, oba ráže 7,92 mm; ve dvoumístné průzkumné verzi mohl stroj nést 250 kg pum, jako jednomístný střemhlavý 500 kg. Ještě před koncem roku 1933 se objednávka doplnila požadavkem na 25 He 50A (nově zavedené označení), v lednu 1934 přišla zakázka na dalších 51 a 35 měla v licenci postavit firma Bayerische Flugzeuwerke (později Messerschmitt). V roce 1934 vyřizoval Heinkel také zakázku z Číny, která požadovala 12 letounů. Dostala je pod označením He 66aCH s motory Siemens Jupiter VI již v létě. O rok později následovalo dalších 12 He 66bCH, tentokrát se SAM 22B a s kryty typu NACA. Rychle se rozpínající Luftwaffe však dodávce zabránila a stroje převzala jako He 50B; teprve s ročním^ zpožděním je opět uvolnila exportu. V Číně nastaly potíže, když obě bojující strany (byla to čínsko-japonská válka) používaly takřka shodné letouny. Čínské Hein-kely se proto natíraly žlutě.

V Německu dostala He 50Ajako první Fliegergruppe Schwerin v říjnu 1935 spolu se staršími stíhačkami Ar 65. V dubnu 1936 se z ní stala l Gruppe/Stukageschwader 162, souběžně existovaly i další ll/St.G.162 al/St.G.165, každá se třemi Staffeln. Všech devět Staffeln mělo po třech He 50A, zbytek parku doplňovaly jiné stíhací typy. S příchodem nových střemhlavých letounů Hen-schel Hs 123 a hlavně Junkers Ju 87 úloha He 50A u bojových útvarů končila a přecházely k A/B Schulen.

Na jaře 1943, kdy se začínala obracet karta na východní frontě, počala Luftwaffe využívat sovětských zkušeností z nočních bitevních přepadů lehkými letouny Po-2 nebo zastaralými R-5 či R-Z. Ustavila tzv. Nachtschlachtgruppen (noční bitevní skupiny), do nichž soustředila starší bojeschopné stroje z týlu. He 50A se dostaly ke dvěma Staffeln Nachtschlachtgruppe 11 v rámci Luftfiotte 1. Létaly na nich estonští dobrovolníci na severním úseku východní fronty. StaffeI měla po 12 letounech, z nichž 9 až 10 bylo bojeschopných. V září 1944, když se projevoval nedostatek paliva a náhradních dílů, činnost těchto nočních jednotek ustala.

Stručná charakteristika
Heinkel He-50A
RozmeryRozpätie11,50 m
Dížka9,60 m
Výška4,50 m
Nosná plocha38,803 m2
Hmotnosťprázdna1.600 kg
vzletová2.650 kg
VýkonyMax. rýchlosť235 km/h
Cestová rychlosť190 km/h
Dolet600 km
Dostup6.400 m
Stúpavosť5,55 m/s

(36k)

«»