Dvoumotorový víceúčelový bojový letoun Messerschmitt Me 210 se stal v první polovině války noční můrou Luftwaffe. Jeho nekonečně se vlekoucí vývoj ji stál několik set nedodaných a nutně potřebných letounů, zpomalení výroby Bf 110 a zbytečně zmařené životy letců. Messerschmitta pak připravili o postavení předsedy správní rady a generálního ředitele firmy, nesoucí jeho jméno. A firmu samu o více než 30 miliónů říšských marek.

Úvahy o vývoji tohoto typu začaly v roce 1938, kdy RLM logicky připravovalo vývoj následníka za nedávno zrozený typ Bf 110, který by převzal úkoly těžkého doprovodného stíhače. Taktickotechnické podmínky však šly dále a slibovaly si od nového letounu i schopnost taktického nasazení, střemhlavých náletů, dálkového průzkumu atp. Ze tří p rojektů nabízených firmami Messerschmitt, Arado a AGO byl ten třetí zrušen, prostřední se zamotal do problémů náročné koncepce a první nalezl okamžitě podporu Údělová technického úřadu v RLM. Tak velkou, že zároveň se zakázkou na vývoj a stavbu prototypů se měla rozjet příprava na pásovou výrobu prvních 1000 kusů!

První prototyp Me 210 V1 (jako civilní D-AABF) zalétal dr. ing. Wurster 5. září 1939 a byl rád, když se dostal zpět na letiště. Stroj byl naprosto nestabilní podélně i směrově. Místo dvojitých svislých ocasních ploch se namontovala velká jednoduchá, ale nová etapa zkoušek od 23. září mnoho zlepšení neukázala. Podobně to bylo s druhým prototypem V2. Třetí (V3) měl již přímo jedinou svislou ocasní plochu. Všechny létaly s motory DB 601 A-1 po 772 kW (1050 k), jejichž vrtulové kužely přesahovaly příď trupu. Bylo rozhodnuto postavit prvních 15 kusů jako prototypy, s nichž 4. dostal pod křídlo zatažitelné brzdicí mříže. Ani vojenské zkoušky v Rechlinu s V2 neuspokojily. V2 dostal jako první dálkově ovládané střeliště FDL 131 ve formě válce zamontovaného do trupu za křídlem a ukončeného na obou koncích kloubových závěsem kulometu MG 131 ráže 13 mm. Zbraně se ovládaly elektricky střelcem mířidlem s pistolovou rukojetí. Vykazovaly odměr ± 70° a naměř 40°, buben nesl 450 nábojů na zbraň. V přídi trupu byly dva pevné kanóny MG 151/20 po 350 nábojích a dva kulomety MG 17 (7,9 mm) po 1000 nábojích. Pod pilotním sedadlem byly nezvykle v přídi pumovnice pro dvě pumy o 500 kg nebo osm po 50 kg. Poloha v přídi umožňovala svrhovat pumy ve střemhlavém letu.

Velkosériová výroba se rozjížděla, ale v září 1940 letoun V2 havaroval ve střemhlavém letu. To nevadilo technickému úřadu, aby nenařídil omezení výroby Bf 110 ve prospěch Me 210 a na jaře 1941 se už montovaly první kusy předsérie Me 210A-0; již v dubnu byl převzat první kus. Továrna i RLM se zoufale snažily "něco" s Me 210 udělat, ale výsledky byly nevalné. Turbulence okolo ocasních ploch byla nezvládnutelná, počet havárií narůstal a koncem roku byl konečně Me 210 uznán neschopným.

Původně se počítalo se dvěma variantami - Me 210A-1 jako stíhací a druhotně jako bombardovací, zatímco A-2 byl střemhlavý a druhotně stíhací. V lednu 1942 Luftwaffe dostala prvních 64 kusů A-1 (vzdor neschopnosti) s motory DB 601 F po 992 kW (1350 k) a s výzbrojí uvedenou výše. Protože byly bojově nepoužitelné, rozhodlo RLM výrobu koncem ledna zastavit. Experimenty však pokračovaly dále. Konečně se podařilo najít řešení. V březnu 1942 byl zalétán V17, převzatý ze série A-0. Dostal automatické sloty na nábožnou hranu vnějších částí křídla, které byly zároveň postaveny do mírného šípu pro zachování těžiště, a především nový, robustnější a delší zadní díl trupu. Spolu s úpravou přechodů křídlo-trup to dalo letounu přijatelné vlastnosti. Messerschmitt dostal svolení upravit tímto způsobem stroje ze skladů Luftwaffe a posléze dokončit v novém provedení několik desítek více rozpracovaných draků. Me 210A-1 se vrátily do služby v srpnu 1942 v Holandsku a v listopadu i ve Středomoří.

V červnu 1941 Maďarsko uzavřelo s Německem dohodu o jednotné výzbroji. Na jejím podkladě vznikla továrna Duna Repúlógépgyár pověřená výrobou Me 210. Byl vybrán motor DB 605B po 1084 kW (1475 k). Jako vzorový kus byl dodán Me 210A-0 s těmito motory, avšak vlastní výroba přešla na novou verzi se zlepšenou zádí. Značila se Me 210C a měla dvě varianty: Ca-1 odpovídala Me 210A-1, C-1 pak A-2. Pomalý náběh výroby znamenal zpoždění prvních dodávek až do roku 1943. Stroje se dodávaly jak maďarskému, tak i německému letectvu.

Mezi A a C chybí ještě verze B. To bylo fotoprůzkumné provedení s omezenou výzbrojí. Dva stroje B-0 byly upraveny z A-0 a další B-1 pocházely ze sériové stavby před jejím zastavením. Messerschmitt se snažil napravit pochroumanou reputaci zdokonaleným typem s motory DB 603A po 1286 kW (1750 k). Byl přijat, ale ve snaze smazat ostudu s Me 210 se v roce 1943 objevil jako Me 410 s bojovým názvem Hornis (Sršeň). Zejména v anglosaské literatuře uváděný tvar Hornisse představuje množné číslo.

Výrobce: Messerschmitt A. G., závody Augsburg a Regensburg, dále MIAG v Braunschweigu a maďarská Duna Repúlógépgyár na Horthyliget. Celková produkce v Německu 15 prototypů + 94 kusů série A-0 a 90 A-1 do zastavení výroby. 84 dodány po změně konstrukce. V Maďarsku vzniklo 267 Me 210C, z toho Luftwaffe dodáno 108.

Stručná charakteristika
Messerschmitt Me-210A-1
Rozmery	Rozpätie	16,34 m
	Dížka	12,12 m
	Výška	4,28 m
	Nosná plocha	36,20 m2
Hmotnosť	prázdna	7.070 kg
	vzletová	9.076 kg
Výkony	Max. rýchlosť	564 km/h
	Dolet	1.820 km
	Dostup	8.900 m