Olympijské hry roku 1936 v Berlíně, z pohledu Třetí říše skvělý propagandistický
podnik, vyburcovaly samozřejmě především uvědomělé německé sportovce, ale
úspěchu her (soutěžilo se na nich i v leteckých disciplínách) hodlal
též využít německý letecký průmysl a říši přestavovat i v tomto oboru.
Tehdy se tak několik továren pustilo do návrhů rekordních letadel -
u firmy Messerschmitt A. G. se najednou rodily plány jak na rychlostní
rekordní Me 209, tak i na stroj dálkový, přímo s Olympiádou související.
Na rýsovacích prknech v Augsburgu se totiž od roku 1937 začal zjevovat
projekt P.1064, jehož prakticky jediným posláním mělo být ohromit svět
ambiciózním a samozřejmě rekordním přeletem. Dvoumotorový letoun
s pětičlennou osádkou měl z Berlína non-stop letem přepravit olympijský
oheň do Tokia, hlavního města přátelského Japonska, vybraného
za místo konání her roku 1940. Hry nakonec zhatil začátek druhé světové
války, ale to v sedmatřicátém u Messerschmittů nemohli tušit.
Řešení P.1064 firma předložila ku schválení Říšskému ministerstvu letectví
(RLM), které stroji v systému své typové nomenklatury přidělilo
označení 8-261, alias Me 261, čímž projekt dostal zelenou. Sám H. Göring se
„svým" projektem pochlubil vůdci. Jak očekával, ten se velkorysými akcemi
snadno nadchl a letu z Německa do Japonska bez mezipřistání přislíbil osobní
podporu. Vděční zaměstnanci Messerschmittů pak typu Me 261 začali říkat „Adolfine".
P.1064, čili Me 261, byl koncipován v liniích
dvoumotorového Zerstöreru Bf 110 (prototyp
létal roku 1936) a s užitím osvědčených technologií jednoduché a lehké
celokovové konstrukce. Byl jen řádně zvětšen a pro dosažení
potřebného doletu se základem stalo velké jednonosníkové křídlo, koncepčně
typicky Messerschmittovské. Mělo relativně tlustý profil a stavělo se jako
čtyři celky - vnitřní části připojované k trupu byly nejsložitější.
Nesly totiž nejen gondoly motorů a v nich ukrývaný hlavní podvozek, vztlakové
klapky a u vnějších konců chladiče kapaliny, ale jejich vnitřní prostor byl
navržen jako dělená integrální nádrž. Připojované vnější části pak byly
lehké, jednoduché, jen s křidélky. Sloty užity nebyly. Trup stavěný
jako skořepina malého průřezu nesl v přídi nepřetlakovou prosklenou kabinu
dvou pilotů vedle sebe, za ní měl pracoviště radista/navigátor a až za
průběžným nosníkem křídla byl oddělený prostor palubního mechanika a „dálkového"
navigátora. Byla tam i malá kabinka pro odpočinek osádky, případně pro cestující
a náklad. Vodorovná ocasní plocha nesla nedělenou výškovku a na koncích dvě
vejčité svislé plochy. Za pohonnou jednotku dosti rozměrného stroje byly
zvoleny dva nejvýkonnější, avšak složité kapalinou chlazené čtyřiadvacetiválce
Daimler-Benz DB 606A-1/B-1 (dva a dva DB 601 se společnými reduktory) se vzletovým
výkonem po 1955 kW/2660 k, pohánějící stavitelné čtyřlisté vrtule VDM o
průměru 4,60 m (levotočivou a pravotočivou). Chladiče oleje byly
pod gondolami. Celkový objem nádrží, včetně trupových, se pohyboval kolem 17 000 l.
Hlavní podvozek s velkými koly se naplocho, po otočce o 90°, sklápěl do gondol
motorů, ostruha s kolečkem se ukrývala v trupu.
Stavba prvního Me 261 V1 začala v roce 1939, přičemž se počítalo, že v zimě a
na jaře 1940 proběhnou testy a k onomu dálkovému letu dojde v létě. Historie
však nabrala rychlé tempo a události ve střední Evropě neúprosně
vedly k začátku války. Bylo zřejmé, že let Berlín-Tokio se neuskuteční a
vytížený Messerschmitt odsunul program „Adolfine" na druhou kolej.
První Me 261 V1 (BJ+CP) byl hotov až v zimě 1941, pilot Karl Baur jej poprvé do
vzduchu dostal 23. 12. RLM i firma nehodlaly nákladný vývoj nechat bez využití,
a tak se začalo uvažovat o konverzi typu na dálkový průzkumný, zejména pro oblast
Atlantiku a pro spolupráci s ponorkami Kriegsmarine. Vývoj a stavba dalších
exemplářů tedy pokračovaly. Na jaře 1942 létal Me 261 V2 (BJ+CQ), lišící se
hlubším trupem a zcela předělanými prostory osádky za křídlem - RLM totiž
požadovalo instalaci defenzivní výzbroje i za cenu snížení objemu nádrží v
trupu. Navíc se ve spodku trupu objevila mělká pumovnice (či prostor pro
kamery). Ale i tak by modifikovaný Me 261 měl impozantní dolet.
V létech 1942-43 oba V1 a V2 uskutečnily řadu dlouhotrvajících zkušebních letů.
Definitivním vojenským prototypem se měl stát Me 261 V3 (BJ+CR) s novými motory
DB610A-1/B-1 (zdvojené DB 605), dávajícími až 2279 kW/3100 k v letové výšce 2500 m.
Prostory se rozšířily o místa pro další dva členy osádky za křídlem, zbraně
však vestavěny nebyly. Dne 16. 4. 1943 s V3 a s dalšími šesti osobami na
palubě uskutečnil Karl Baur let na uzavřené trati v délce 4500 km, zvládnutý za
10 hodin. Během přistání však došlo k poškození letounu po kolapsu
jedné z podvozkových noh. Stroj však prokázal své schopnosti, takže
jej po opravě převzala Luftwaffe, konkrétně jednotka Aufklärungsgruppe der
Oberbefehishabers der Luftwaffe (průzkumná skupina nejvyššího velení letectva)
v Oranienburgu, vedená Oberstem T. Rowehlem. Me 261 V3 u ní létal na dálkových
(a utajovaných) průzkumných misích na východ i na západ. Do sériové výroby
se Me 261 nedostal a typ tedy skončil u tří prototypů. Další válečné osudy
V3 známy nejsou, na rozdíl od pro Luftwaffe nepoužitelných V1 a V2, poškozených
náletem Spojenců na letišti v Lechfeldu, kde neopravitelné „Adolfine" byly
ještě roku 1944 sešrotovány.
Výrobca: Messerschmitt A. G. Augsburg. Postavené boly tri prototypy.
Olympijské hry roku 1936 v Berlíně, z pohledu Třetí říše skvělý propagandistický
podnik, vyburcovaly samozřejmě především uvědomělé německé sportovce, ale
úspěchu her (soutěžilo se na nich i v leteckých disciplínách) hodlal
též využít německý letecký průmysl a říši přestavovat i v tomto oboru.
Tehdy se tak několik továren pustilo do návrhů rekordních letadel -
u firmy Messerschmitt A. G. se najednou rodily plány jak na rychlostní
rekordní Me 209, tak i na stroj dálkový, přímo s Olympiádou související.
Na rýsovacích prknech v Augsburgu se totiž od roku 1937 začal zjevovat
projekt P.1064, jehož prakticky jediným posláním mělo být ohromit svět
ambiciózním a samozřejmě rekordním přeletem. Dvoumotorový letoun
s pětičlennou osádkou měl z Berlína non-stop letem přepravit olympijský
oheň do Tokia, hlavního města přátelského Japonska, vybraného
za místo konání her roku 1940. Hry nakonec zhatil začátek druhé světové
války, ale to v sedmatřicátém u Messerschmittů nemohli tušit.
