Valiant patřil k nejrozšířenějším školním letounům obou složek leteckých sil
USA za války. Jeho počátky sahají do
roku 1939, kdy firma Vultee - aplikující
zcela zásadně celokovovou konstrukci
se samonosným křídlem - navrhla
z vlastní iniciativy Model 51 jako dvoumístný letoun pro nově vzniklou kategorii
Basic Combat. Znamená to základní bojový výcvik pro piloty a členy osádek US
Army Air Corps. Model 51 se zatahovacím podvozkem a motorem Pratt&Whitney R-1340-45 o 441 kW (600 k) byl sice zkoušen jako XBC-3, ale přijat nebyl
a tato kategorie byla ještě v roce 1940
zrušena ve prospěch AT (Advanced Trainer - pokračovací cvičný).
Továrna se nechtěla vzdát dosti zdařilé konstrukce a zamířila proto do kategorie Basic Trainer čili základní školní, u níž se dal předpokládat zvýšený zájem o větší množství strojů. Odlehčením draku, montáží pevného podvozku a instalací slabšího motoru R-985-25 Wasp Junior o 330 kW (450 k) vznikl z Modelu 51 nový č. 54. Armádní letectvo jej skutečně přijalo do systému výcvikového programu jako typ BT-13. Stalo se tak v září 1939.
Pro rozpočtový rok 1940 armáda uplatnila zakázku na 300 kusů BT-13 Valiant a firma - nezatížená velkými dodávkami - pracovala velmi rychle. Během roku 1940 byla celá zakázka splněna. Valianty měly prostornou kabinu s dvojím řízením a s bohatě proskleným překrytem. Bohužel nebyly tak oblíbené jako jejich sesterské stroje North American BT-9. které ještě sloužily v menším počtu. Valianty byly pro školní účely příliš citlivé, havárie dosahovaly nebezpečného procenta. Navíc už sám motor Wasp Junior byl velice hlučný, což byl sice později u RAF a jeho Harvardů důvod k řadě posměšků, ale pro letce samotné to bylo velice nepříjemné. Co však vadilo nejvíce, byly vibrace trupu při nižších rychlostech, přenášené i do řídicí páky. Není divu, že ti, kdo přišli s Valiantem do styku, mu říkali Vibrátor.
Vzdor těmto nedostatkům si piloti po několika hodinách letové vlastnosti pochvalovali. V roce 1941 zakázky pokračovaly v souladu s rozvojem USAAC i námořního letectva. V roce 1941 přišly velké objednávky na BT-13A s motory R-985-AN-1 o stejném výkonu. Čítaly 4070 kusů a během roku 1942 se rozšířily na celkových 6607. Z prvního bloku 500 kusů šlo 200 k US Navy, kde se značily SNV-1 (Vultee Model 74). Námořnictvo pak objednalo dalších 1150 SNV-1 přímo.
V roce 1942 šly k armádnímu letectvu 1124 kusy BT-13B se změněným elektrickým systémem. Zakázka na 649 kusů z roku 1944 přešla celá na US Navy, kde byly známy jako SNV-2 (Vultee Model 79) a doplněny na celkový počet 650.
Výroba motorů Wasp Junior nestačila tak čilé produkci závodu Vultee. Další zakázky na Valianty proto přešly na stejně výkonné motory Wright R-975-11 Whiriwind. Objednávky byly vystaveny ještě v roce 1941 a daly celkem 1693 stroje BT-15 Valiant. USA musely začít šetřit hliníkem a proto byly některé části těchto strojů dřevěné. Ze stejného důvodu se v roce 1942 pokusila firma Vidal. modifikovat jeden BT-13A na XBT-16 s celoplastickým skořepinovým trupem. ale neuspěla.
Po roce 1945 kategorie BT zanikla jako celek. Za války a po ní se BT-13/15 exportovaly do Argentiny, Bolivie, Brazílie, Číny, Francie, na Haiti, do Hondurasu, Chile, na San Salvador, do Venezuely a do Dominikánské republiky. Řada strojů se dostala do soukromých rukou. Jeden byl dokonce upraven na pětimístný turistický, jiný na zemědělský dvouplošník a mnoho jich létá dodnes.
Stručná charakteristika | ||
---|---|---|
Vultee BT-13, BT-15 Valiant | ||
Rozmery | Rozpätie | 12,60 m |
Dížka | 8,79 m | |
Výška | 3,50 m | |
Nosná plocha | 22,20 m2 | |
Hmotnosť | prázdna | 1.529 kg |
vzletová | 2.036 kg | |
Výkony | Max. rýchlosť | 267 km/h |
Cestová rychlosť v 1.525 m | 225 km/h | |
Dolet | 1.165 km | |
Dostup | 6.600 m | |
Stúpavosť v 0 m | 5,00 m/s |
![]() |
![]() |
«» 7.5.2002