Valiant patřil k nejrozšířenějším školním letounům obou složek leteckých sil
USA za války. Jeho počátky sahají do
roku 1939, kdy firma Vultee - aplikující
zcela zásadně celokovovou konstrukci
se samonosným křídlem - navrhla
z vlastní iniciativy Model 51 jako dvoumístný letoun pro nově vzniklou kategorii
Basic Combat. Znamená to základní bojový výcvik pro piloty a členy osádek US
Army Air Corps. Model 51 se zatahovacím podvozkem a motorem Pratt&Whitney R-1340-45 o 441 kW (600 k) byl sice zkoušen jako XBC-3, ale přijat nebyl
a tato kategorie byla ještě v roce 1940
zrušena ve prospěch AT (Advanced Trainer - pokračovací cvičný).
Továrna se nechtěla vzdát dosti zdařilé konstrukce a zamířila proto do kategorie Basic Trainer čili základní školní,
u níž se dal předpokládat zvýšený zájem
o větší množství strojů. Odlehčením draku, montáží pevného podvozku a instalací slabšího motoru R-985-25 Wasp
Junior o 330 kW (450 k) vznikl z Modelu
51 nový č. 54. Armádní letectvo jej skutečně přijalo do systému výcvikového
programu jako typ BT-13. Stalo se tak
v září 1939.
Pro rozpočtový rok 1940 armáda
uplatnila zakázku na 300 kusů BT-13
Valiant a firma - nezatížená velkými dodávkami - pracovala velmi rychle.
Během roku 1940 byla celá zakázka splněna. Valianty měly prostornou kabinu
s dvojím řízením a s bohatě proskleným
překrytem. Bohužel nebyly tak oblíbené
jako jejich sesterské stroje North American BT-9. které ještě sloužily v menším
počtu. Valianty byly pro školní účely
příliš citlivé, havárie dosahovaly nebezpečného procenta. Navíc už sám motor Wasp Junior byl velice hlučný, což byl sice později u RAF a jeho Harvardů důvod k řadě posměšků, ale pro letce samotné to bylo velice nepříjemné. Co
však vadilo nejvíce, byly vibrace trupu
při nižších rychlostech, přenášené i do
řídicí páky. Není divu, že ti, kdo přišli
s Valiantem do styku, mu říkali Vibrátor.
Vzdor těmto nedostatkům si piloti po
několika hodinách letové vlastnosti pochvalovali. V roce 1941 zakázky pokračovaly v souladu s rozvojem USAAC
i námořního letectva. V roce 1941 přišly
velké objednávky na BT-13A s motory
R-985-AN-1 o stejném výkonu. Čítaly
4070 kusů a během roku 1942 se rozšířily na celkových 6607. Z prvního bloku
500 kusů šlo 200 k US Navy, kde se
značily SNV-1 (Vultee Model 74). Námořnictvo pak objednalo dalších 1150
SNV-1 přímo.
V roce 1942 šly k armádnímu letectvu
1124 kusy BT-13B se změněným elektrickým systémem. Zakázka na 649 kusů
z roku 1944 přešla celá na US Navy, kde
byly známy jako SNV-2 (Vultee Model
79) a doplněny na celkový počet 650.
Výroba motorů Wasp Junior nestačila
tak čilé produkci závodu Vultee. Další
zakázky na Valianty proto přešly na stejně výkonné motory Wright R-975-11
Whiriwind. Objednávky byly vystaveny
ještě v roce 1941 a daly celkem 1693
stroje BT-15 Valiant. USA musely začít
šetřit hliníkem a proto byly některé části
těchto strojů dřevěné. Ze stejného důvodu se v roce 1942 pokusila firma Vidal.
modifikovat jeden BT-13A na XBT-16
s celoplastickým skořepinovým trupem.
ale neuspěla.
Po roce 1945 kategorie BT zanikla jako celek. Za války a po ní se BT-13/15
exportovaly do Argentiny, Bolivie, Brazílie, Číny, Francie, na Haiti, do Hondurasu, Chile, na San Salvador, do Venezuely a do Dominikánské republiky. Řada
strojů se dostala do soukromých rukou.
Jeden byl dokonce upraven na pětimístný turistický, jiný na zemědělský dvouplošník a mnoho jich létá dodnes.
Valiant patřil k nejrozšířenějším školním letounům obou složek leteckých sil
USA za války. Jeho počátky sahají do
roku 1939, kdy firma Vultee - aplikující
zcela zásadně celokovovou konstrukci
se samonosným křídlem - navrhla
z vlastní iniciativy Model 51 jako dvoumístný letoun pro nově vzniklou kategorii
Basic Combat. Znamená to základní bojový výcvik pro piloty a členy osádek US
Army Air Corps. Model 51 se zatahovacím podvozkem a motorem Pratt&Whitney R-1340-45 o 441 kW (600 k) byl sice zkoušen jako XBC-3, ale přijat nebyl
a tato kategorie byla ještě v roce 1940
zrušena ve prospěch AT (Advanced Trainer - pokračovací cvičný).
